Vagón s PodVodou na vodě

Po roce očekávání a příprav jsme vyrazili vstříc sedmidennímu dobrodružství do neznámých končin řeky Sázavy a jejímu okolí. Naše cesta začala v sobotu 26. 7. Dopravovali jsme se auty, vlakem i pěšky. Zdálky základna tábora vypadala jako zelená louka. Když jsme se přiblížili, bohužel se nic nezměnilo. Avšak po chvíli práce to začalo vypadat líp. Stany jsme rozestavěli do půlkruhu směrem k lesu. Na kraji jsme vybudovali provizorní kuchyň s jídelnou a o kousek dál díru na ledničku a odpadovou jámu. 

První z otázek, které zazněly byla: “Je tady záchod?” Dalo se odpovědět více způsoby: “Ano. Ne. Co si představuješ pod pojmem záchod?”. Na výběr byla chemická kadibudka Dixo, polorozpadlá dřevěná kadibudka a les. Pro některé katastrofa, pro některé luxus.

Večer po táboráku se šlo spát. Noc byla vcelku klidná až na téměř každou hodinu projíždějící vlak, který během cesty kolem tábora vždy zahoukal třikrát, cvrkot cvrčků v okolní louce a podivné zvuky, které vydávali ti šťastlivci, kterým se podařilo usnout. Není nad krásnou noc v přírodě. 

V neděli ráno jsme se rozdělili do tří skupin. Dopoledne nás vedoucí učili pracovat jako tým, vázat uzly, poznávat léčivé, jedlé i jedovaté byliny, brodit řeku v proudu, pracovat s ohněm a mapou a zachraňovat zraněné. Po obědě a poledním klidu jsme tyto zkušenosti využili v praxi. Prozkoumávat okolí podle ručně kreslené mapy bylo dobrodružství samo o sobě. Cestou jsme přebrodili řeku, zachránili zraněného a podnikli mnoho dalších věcí. Dnešní noc už byla klidnější.

Konečně všemi tak očekávané pondělní ráno! První den na vodě! Zabalili jsme si oběd, oblečení a jiné užitečné věci a odjeli na místo startu. I přes znepokojivé mělčiny se podařilo vyjet. Ze začátku svítilo slunce, po chvíli se schovalo za mraky, ale bylo příjemně. Utahaní jsme připluli do tábora. Téměř všem se dobře spalo.

Ani není překvapivé, že se další ráno nikomu nechtělo vstávat. Přesto nejhezčí část cesty nás čekala zrovna ten den. Tak dosvědčuje i úryvek z deníku jednoho z účastníků: “Po nezčeřené vodní hladině se rozlétly po celé šíři drobné vlnky, jak ji rozbila naše příď. Téměř dokonalý obraz okolní krajiny se porušil. Všude bylo ticho. Jen koruny mohutně čnících košatých stromů si v letním vánku tiše povídaly. Někde vedle nás se rozezpíval ptáček skryt vějířem z keřů. V dálce zahoukal vlak.”

Poslední ráno v našem táboře. Sbalili jsme stany, kuchyň i jídelnu. A vydali se na poslední část Sázavy. Poslední den na vodě. Bylo trochu chladněji, ale pořád krásně. Sem tam občas mrholilo. To nám ovšem nemohlo zkazit náladu. Jiný účastník si do svého deníku poznamenal: “V jednu chvíli jsme vpluli do jakési vodní laguny. Jemně mrholilo. Otočil jsem se. Slabé paprsky slunce rozsvítily každičkou kapku a proměnily ji na droboučké diamanty, které se jemně tříštily o hladinu. Byl to krásný pohled.” Když jsme unaveni dorazili k nové základně, začalo ještě víc pršet. Přenosili jsme věci do ubytovny, kde jsme strávili zbytek tábora.

...i náplň našich suchozemských dní vycházela ze zážitků Jirky Schmidta, o kterých píše ve své knize Moravané. Tak jako on, i my jsme si vedli deníkový záznam, vařili si sami rozličné pochutiny, pátrali po Hotentotovi. Námi objevený Hotentot byl z naší přítomnosti natolik překvapen, že málem zapomněl své jméno. Po vzájemném seznámení a důkladném promyšlení důmyslné strategie lovu jsme se společně vydali na hrocha. Naše výprava byla úspěšná. Hostina velkolepá (z hrocha je prý nejchutnější grilovaný kuřecí plátek), nachyběla ani kulturní vložka (táborové scénky).K dobré náladě nás povzbuzovala píseň od Patrika.

Za kluby PodVodou a Vagon  Anežka Gruberová a Kája Šírlová